Naše historie

Počátky českého hudebního školství v Mikulově spadají do období první republiky. Po výstavbě nové české školy na Valtické ulici v roce 1929 zde začala vyučovat hudbě učitelka Marie Kasalická a od 1. září 1930 Marie Nezmeškalová. Ve škole se zpočátku učili zpěvu a hře na klavír či housle 24 žáci různorodého věkového složení. Patřil k nim i pozdější významný jazzový hudebník a skladatel Karel Krautgartner. Počet žáků se postupně zvyšoval až na 40 v roce 1938, kdy byla škola nucena ukončit svou činnost a Marie Nezmeškalová odešla z Mikulova. Po skončení druhé světové války se však do města opět vrátila a otevřela zde hudební školu, která byla pobočkou hudební školy v Břeclavi. V roce 1949 se škola osamostatnila a Marie Nezmeškalová se stala její první ředitelkou. Po ní se ve vedení školy vystřídali Antonín Seménka, Marie Sedláčková a Dr. Karel Urbánek. Právě za jeho krátkého působení v letech 1953–1954 byla škola přestěhována do nově restaurované budovy na náměstí, v níž má sídlo dodnes.

Nejvýraznější osobností v historii mikulovské hudební školy se stal její dlouholetý ředitel Josef Košulič, kterému se zde podařilo díky cílevědomé snaze o vytvoření kvalitního a stabilizovaného učitelského sboru vybudovat kompletní čtyřoborovou školu s vynikajícími výsledky a značným potenciálem pro budoucnost. Jeho nečekané úmrtí v listopadu 1974 zasáhlo do plynulého průběhu rozvoje mikulovské LŠU, avšak spolupracovníci a pokračovatelé, kteří mohli po léta sledovat a poznávat způsob práce tohoto ředitele, dokázali navázat na tradici jím založenou a současně vtisknout škole i kus své vlastní osobnosti.V roce 1974 se stal ředitelem dosavadní Košuličův zástupce Antonín Seménka. Za jeho působení dosahovala škola velmi dobrých výsledků zejména v práci se soubory. V té době pracovalo na škole pět souborů – komorní orchestr vedený Vítězslavem Vyhodou, akordeonové soubory vedené Františkem Kameníkem a Janem Frankem, dechový soubor pod taktovkou Karola Porubského a cimbálová muzika řízená Antonínem Seménkou. František Jaborník byl v té době vedoucím ženského pěveckého sboru působícího při Městském kulturním středisku.

V roce 1980 se novým ředitelem stal František Kameník, jeho zástupcem Igor Czajkowski. Kromě individuální výuky se pozornost vedení školy zaměřila na práci učitelů se školními soubory, majícími zde již svou tradici. Toto desetiletí bylo obdobím rozkvětu zejména dětské cimbálové muziky, kterou vedl Vítězslav Vyhoda. V roce 1982 byla navázána velmi úspěšná spolupráce s dětskými národopisnými soubory Palavánek a Palavěnka, která trvá doposud.

Podobně úspěšné byly i taneční a výtvarný obor. Zejména výtvarný obor pod vedením Jarmily Červené dosahoval četných umístění v mnoha tématických soutěžích, jichž se žáci velmi intenzivně účastnili.

V roce 1990 byl ředitelem školy jmenován Karol Porubský. Roku 1997 získala škola právní subjektivitu, nesoucí změny v systému vedení školy a také změnu názvu – z lidové školy umění se stala Základní umělecká škola Mikulov. Za vedení ředitele Karola Porubského byl počet vyučovaných oborů rozšířen o znovuzřízený literárně-dramatický obor. V hudebním oboru byl kladen důraz zejména na individuální výuku a podporu souborové a komorní hry. Zdárně se rozvíjela spolupráce s Domem kultury Mikulov, žáci ZUŠ vystupovali na vernisážích výstav, mikulovských sympoziích a na mnoha dalších akcích ve městě. V sále školy účinkovali posluchači i profesoři brněnské konzervatoře i Janáčkovy akademie múzických umění. Škola se stala také organizátorem soutěží základních uměleckých škol, každoroční přehlídky dětských cimbálových muzik „Vzpomínka na Josefa Košuliče“ i přehlídky dechových hudeb „O putovní pohár starosty města Mikulova“.

Od roku 2000 do roku 2007 vedla školu ředitelka Hana Steskalová. V tomto období došlo k značným personálním změnám nejen ve vedení školy, ale i v celém pedagogickém sboru. Změnilo se vedení tanečního oboru, v hudebním oboru došlo ke změnám téměř ve všech nástrojových sekcích, oddělení žesťových nástrojů zaniklo úplně. Přesto škola i nadále dosahovala úspěchů, a to především v souborové hře. V roce 2002 byl založen komorní orchestr učitelů „Collegium Magistrorum“ pod vedením Karla Bohůna, mimo to vznikla řada žákovských souborů. Díky tomu škola udržela svou pozici významné kulturní instituce regionu.

Od prosince roku 2007 vede školu ing. Jiří Vrbka. V tomto období se podařilo školu stabilizovat personálně, zlepšilo se také materiální vybavení. Bylo znovu zřízeno oddělení žesťových nástrojů, došlo k rozvoji tanečního oboru, vzestup zaznamenal i výtvarný obor, jehož studijní nabídka byla rozšířena o počítačovou grafiku a digitální fotografii. Vedle stávající pobočky ve Valticích, kde byl vedle hudebního nově otevřen i výtvarný obor, rozšířila škola svou působnost též do obcí Hlohovec a Bavory. Počet žáků školy se v tomto období podařilo zvýšit o více než 50 %.

V současné době je škola schopna uspokojit velký počet dětí širokou nabídkou vyučovaných oborů a svou veřejnou činností se řadí k významným kulturním institucím v Mikulově a okolí.

Josef Košulič (1927–1974) se během svého dvacetiletého působení v Mikulově stal významnou osobností hudebního školství i kulturního dění nejen v našem městě, ale v celém břeclavském regionu.Narodil se v Hovoranech v okrese Hodonín. Otec, vyučený kolář, se kromě svého zaměstnání věnoval hudbě – byl varhaníkem a vedl také místní pěvecký sbor. U něj malý Josef získal první hudební znalosti a dovednosti. Další hudební vzdělání nabyl u ředitele hovoranské obecné školy Jaroslava Pospíšila, který jej vyučoval hře na housle. Své hudební vzdělání si rozšiřoval na hudební škole v Hodoníně, kde se kromě hry na housle učil hrát též na trubku a klavír. Později na brněnské konzervatoři studoval u tehdejšího významného varhaníka a pedagoga Josefa Černockého (1915–1970) hru na varhany. Po absolutoriu učil nejprve na hudební škole v Břeclavi a současně v Ústavu pro tělesně vadné v Brně-Králově Poli. 1. září 1954 byl Josef Košulič jmenován ředitelem hudební školy v Mikulově. V této funkci se plně zapojil do činnosti pedagogické, organizační i společenské. Při tehdejším ONV Mikulov založil Národopisný soubor, který úspěšně rozvíjel svou činnost v okresním, krajském i celostátním měřítku, v roce 1956 se dokonce stal vítězem krajského kola soutěže Lidové umělecké tvořivosti. Soubor vystupoval při významných společenských a slavnostních událostech, účinkoval pro různé zahraniční hosty a zájem o něj projevila nejednou i Československá televize.

Zásluhou Josefa Košuliče byla na zdejší hudební škole založena žákovská cimbálová muzika. Ta se velmi brzy stala známou a oblíbenou nejen u rodičů mladých hudebníků, ale i u celé mikulovské veřejnosti. Úsilí muzikantů bylo navíc korunováno četnými úspěchy – stali se dvojnásobnými vítězi Ústředního kola Soutěže tvořivosti mládeže, vystupovali v Československé televizi i rozhlase, vystoupením pro naše krajany ve Vídni reprezentovali republiku dokonce i v zahraničí.

V roce 1961 došlo k reorganizaci hudebního školství. V rámci nového typu škol byly zřízeny další obory – v roce 1962 taneční obor pod vedením Vlasty Lykové, literárně-dramatický obor pod vedením Dany Dorovské a v roce 1963 výtvarný obor pod vedením akademického malíře Jana Gajdoše. Mikulovská škola se tak stala jednou z prvních komplexních Lidových škol umění v tehdejším Jihomoravském kraji. Narůstal počet učitelů i žáků, zásluhou Josefa Košuliče se podařilo získat pedagogy pro výuku hry na nástroje, které se doposud nevyučovaly. V té době též začala spolupráce a výměna zkušeností s dalšími LŠU. Uskutečnily se výměnné koncerty pedagogů a žáků LŠU z Poličky, Uherského Brodu, Prostějova, Třebíče a ze slovenských měst Skalice a Hlohovce.

Josef Košulič neustále cítil potřebu doplňovat své znalosti a rozšiřovat svůj hudební obzor. V letech 1964–1972 absolvoval studium hudebních věd na filozofické fakultě UJEP, které ukončil prací o hudebním životě v Mikulově za vlády Dietrichsteinů. Stejné úsilí, jaké věnoval vlastnímu vzdělávání, věnoval své práci pedagogické. Vyučoval hudební nauku, hru na klavír, akordeon i cimbál, vedl školní soubory. Mnozí jeho žáci později studovali na konzervatořích i dalších školách uměleckého typu a někteří z nich se vrátili jako učitelé na svou mateřskou hudební školu. Mimořádnou pozornost věnoval mladým učitelům. Zajišťoval vhodné podmínky pro jejich práci, organizoval konzultace se zkušenými pedagogy a zabezpečoval další vzdělávání učitelů vlastní přednáškovou činností, pořádal přehrávky žáků.

Kromě činnosti pedagogické zaměřil Josef Košulič svou pozornost na hudební a společenské dění ve městě. Stal se organizátorem mikulovského kulturního života, který zpestřoval vystoupeními předních osobností československého hudebního světa. Účinkovalo zde Dvořákovo komorní trio, klavíristé Ivan Moravec, Josef Páleníček, také žáci a profesoři brněnské konzervatoře. Zazněly tu premiéry skladeb současných autorů, např. Karla Horkého.

Veřejná činnost Josefa Košuliče však přerůstala hranice Mikulova – podílel se na kulturním a společenském životě celého okresu i tehdejšího kraje. Byl členem mnoha komisí, hudební rady odboru JmKNV Brno, členem krajské komise LŠU v Brně i krajského poradního sboru pro vážnou hudbu, metodikem Okresního pedagogického sdružení pro LŠU Břeclav, předsedou poradního sboru pro národopis.

Za vším, co Josef Košulič dělal, pro co žil a dýchal, byla hudba a snaha předávat poselství této dávnověké múzy dalším a dál – svým žáčkům a žákům lásku k ní a jejich učitelům radost z hudby samé. Jistě proto také založil koncem šedesátých let při LŠU Komorní orchestr učitelů a stanul před ním s taktovkou v ruce. A právě taktovka se stala pro jeho život symbolem – ta opravdová, provázející orchestr hudebními skladbami, i ta pomyslná, budující a řídící školu živou, hrající, zpívající, která do současnosti nese jeho myšlenky.

Josefu Košuličovi se podařilo ve zcela specifických podmínkách jihomoravského pohraničí vybudovat významnou uměleckou školu, která se svou pedagogickou činností, pracovními výsledky a výchovou žáků i veřejnosti významně podílela na formování hudebního dění v Mikulově a přilehlém regionu. I po nečekané Košuličově smrti v listopadu roku 1974 se tradice založená v cílech a způsobech práce tohoto ředitele přenesla dál do práce a života školy v dalších desetiletích.